10 věcí co bych vzkázal svému prváckému já

Září je skoro u konce, jak se vám daří? Dobře? Žijete? Protože vím, že čtvrtý ročník není (až na to co nás čeká na konci) ten nejnáročnější, rozhodl jsem se alespoň sdílet, co jsem se já (a moji spolužáci) za těch pár let naučili.

1. Tu učebnici pravděpodobně nepotřebujete.

Nedokážete představit, kolik zářných titulů typu “Základy psychologie a sociologie” se mi teď doma válí a připomíná mi, že jsem utratil spoustu peněz, co jsem nemusel. Takže doporučuji jednoduché pravidlo. Křičel na vás vyučující už třikrát po sobě, že danou učebnici nemáte? Dejte mu ještě tak týden a pokud bude křičet stále, je čas nakupovat.

tumblr_oa45paDGGN1ss9dfho1_500 Pokračovat ve čtení

Budoucnost parlamentu

 Už je to pár let, kdy byl vydán školský zákon, který pojednává o tom, že by každá škola měla mít svůj vlastní parlament. Každé takové uskupení studentů musí mít zástupce z každé třídy a svého předsedu, popřípadě i místopředsedu. Post předsedy parlamentu by se měl měnit po určitém časovém období. V našem parlamentu se právě funkční období předsedkyně Kláry Suchánkové uchýlilo ke konci a bylo potřeba uskutečnit volby. Členové parlamentu zvolili nového předsedu, kterým jsem se stal já – Martin Bartoš.
Martin Bartoš
Foto: Daniela Krásenská
Rád bych vás seznámil s tím, k čemu vlastně studentský parlament slouží a co bych rád udělal proto, aby tak opravdu činil. Parlament je zejména k tomu, aby působil zpětnou vazbu škole, řešil problémy studentů, nebo organizoval kulturní či sportovní akce. Mimo jiné má právo nahlédnout do školních rozpočtů a případně se k nim vyjádřit, nebo promluvit ke školnímu či klasifikačnímu řádu. Vedení školy by mělo všechny stížnosti, připomínky nebo návrhy vyslyšet a diskutovat o nich. Pokračovat ve čtení

A KDYŽ MÁM HRAVOU…

Předpokládám, že většina z vás ví, kdo je to Calin Panfili. Chodí po škole se sluchátkama a s nikým se nebaví. Calina spolu se všemi čtvrťáky letos čeká maturita a po velkém úspěchu jeho tracku Playtime jsme se s ním rozhodli udělat rozhovor dřív, než se nám definitivně ztratí v záři hudebního průmyslu, kam bezpochyby a úspěšně míří.
calin
Ahoj Caline, hned ze začátku ti musím pogratulovat, je fakt drsný jakej má Playtime úspěch a jaká je na to obrovská odezva.
Děkuju, je to neuvěřitelný, no.

 

Překvapilo tě, že to s takovou rychlostí získalo takovej hype, nebo jsi tak nějak čekal, že tím, žes to vydal pod Comebackgangem, tak se to rozjede rychle?
Věděl jsem, že základ, když to bude pod Comebackgangem, je, že to bude lepší start než to, co teď mám, ale jelikož je tam i další nový člen, Marko Damian, kterej má dejme tomu kolem dvaceti tisíc zhlédnutí, tak jsem taky čekal, že to bude taky takový pohřbený. Potom se to ale rozjelo, no.

Pokračovat ve čtení

Jaký má být dobrý učitel?

Jsou tu učitelé proto, aby měli žáci vzdělání, nebo jsou tu žáci proto, aby měli učitelé zaměstnání? Už v pravěku se každý člověk učil od starších a zkušenějších – ze své rodiny nebo ze svého okolí. Zpočátku každý hlavně pozoroval, co a jak má dělat, jak lovit a sbírat, jak opracovávat kořist. A tím se lidé také učili tomu, jak se mezi sebou dorozumět. I tento způsob učení by se dal nazvat vzděláváním. V pozdějších dobách bylo už na čase nejen mluvit a rozumět, ale zaznamenat taky to, co bylo důležité. A tak vzniklo písmo. Ne všichni lidé hned uměli číst a psát. Většinu tvořili lidé negramotní a tím i nevzdělaní.
Byla to ale osvícená panovnice Marie Terezie, která až roku 1774 zavedla v českých zemích povinnou školní docházku. V té době to bylo – hlavně pro obyčejné, venkovské lidi – něco nového a dříve nepředstavitelného. Lidé začali získávat nové informace z knih. A to díky tomu, že nejdříve chodili do školy, kde je číst a psát naučili. Nenaučili se to sami od sebe, ale naučil je to učitel. Tehdy nejvzdělanější a jeden z nejdůležitějších lidí ve vesnici i ve městě.
Fotka z filmu „Obecná škola“

Schody

Schody. Každý Jarošák jich denně překoná spoustu a každý si na ně stěžuje. Že jich je moc a že jsou nekonečné. A proč jich musí být tolik a proč jsou tak vysoké. Rozhodla jsem se proto zjistit, jak to s nimi je doopravdy a jako správný Jarošák to všechno propočítat.
img_7612a
Jednoho zářijového dne jsem si proto předsevzala, že jejich tajemství odhalím. Hned první hodinu je na rozvrhu čeština, tedy čtvrté patro. To je přesně 106 schodů. Následuje sestup do fyziky, o 32 schodů. Do angličtiny se projdete do patra pátého. Každý, kdo zatouží po luxusu, který nabízí školní jídelna, bude muset překonat 128 schodů. S obědem v žaludku studuji rozvrh, který si stále nepamatuji. Další hodina nemůže být jinde než v pátém patře. Tam ovšem zjišťuji, že má učebnice němčiny se nachází o oněch pět pater níže. Zvažuji myšlenku se na ni jednoduše vykašlat, ale při představě jisté paní profesorky mě myšlenka rychle přechází a já se vydávám na onen pětipatrový výlet znovu.
A co říkají čísla? Za tento den jsem překonala dohromady 874 schodů, což odpovídá překonané výšce asi 131 metrů. Dospívám k názoru, že by nebylo od věci zapsat chození na Jarošku jako novou sportovní disciplínu.
Ke konci dne přicházím domů s hlavou plnou čísel a s povzdechem se dívám na schody, které se tyčí nade mnou. Je jich přesně 96.