Jaký má být dobrý učitel?

Jsou tu učitelé proto, aby měli žáci vzdělání, nebo jsou tu žáci proto, aby měli učitelé zaměstnání? Už v pravěku se každý člověk učil od starších a zkušenějších – ze své rodiny nebo ze svého okolí. Zpočátku každý hlavně pozoroval, co a jak má dělat, jak lovit a sbírat, jak opracovávat kořist. A tím se lidé také učili tomu, jak se mezi sebou dorozumět. I tento způsob učení by se dal nazvat vzděláváním. V pozdějších dobách bylo už na čase nejen mluvit a rozumět, ale zaznamenat taky to, co bylo důležité. A tak vzniklo písmo. Ne všichni lidé hned uměli číst a psát. Většinu tvořili lidé negramotní a tím i nevzdělaní.
Byla to ale osvícená panovnice Marie Terezie, která až roku 1774 zavedla v českých zemích povinnou školní docházku. V té době to bylo – hlavně pro obyčejné, venkovské lidi – něco nového a dříve nepředstavitelného. Lidé začali získávat nové informace z knih. A to díky tomu, že nejdříve chodili do školy, kde je číst a psát naučili. Nenaučili se to sami od sebe, ale naučil je to učitel. Tehdy nejvzdělanější a jeden z nejdůležitějších lidí ve vesnici i ve městě.
Fotka z filmu „Obecná škola“
Postupem času se ale měnilo vzdělání svým obsahem i formou. Dříve stačilo umět číst, psát, počítat a mít pár základních vědomostí o světě. Dnes ale každý, kdo chce v životě alespoň průměrně obstát, musí mít základní znalosti z většiny oborů a k tomu musí umět jeden, nebo nejlépe dva a více cizích jazyků, musí umět pracovat s počítačem nebo zacházet s chemikáliemi či s fyzikálními přístroji. Je to právě škola, její učitelé, kteří připravují žáky na život „po škole“, tedy na skutečný život v různých profesích i mimo ně, na život „tam venku“.
Nikdo proto nemůže pochybovat o tom, že žák potřebuje učitele. Jsou tady proto, aby žáky naučili všeobecné znalosti, které se nám někdy můžou v životě hodit. To by ale nebyl skutečný život, kdyby bylo všechno absolutní, tedy kdyby nebylo nějaké ale. Je to skutečně vždycky tak?
Připravují nás ale všichni učitelé dostatečně na život? Připravují nás dobře na to, co nás čeká „tam venku“? Dávají nám opravdu skutečné vzdělání? Jaký musí být učitel, který připravuje svoje žáky dobře pro další studium, pro život?
Podle mého názoru, se dobrý učitel pozná hlavně podle toho, že má rád svoje žáky. Tedy – zdravě rád. Také by měl být schopen chápat jejich myšlení a chování, které asi ne vždycky odpovídá jeho představám. Pokud se jim sám přiblíží, třeba i v mimoškolní době nějakým „společným úletem“, jeho učení, jindy nudné se může stát najednou zajímavějším. Stejně jako když ještě proloží výuku nějakou vtipnou historku ze svého života. Tak se totiž ukáže i jeho lidská stránka a je pravděpodobnější, že si žáci z jeho ne zrovna atraktivního výkladu, například o konjunktivu préterita nebo o paleolitu a mezolitu, více zapamatují. Bohužel někteří učitelé včas nepostřehli, že nestačí být jen výtečným odborníkem a svůj milovaný obor nějak učit, jiní by mohli být možná dobrými učiteli, kdyby měli co učit. Výsledek je ten, že občas jsou zde žáci pro učitele, který chtěl být původně jinde odborníkem, ale není, a tak asi proto učí… aby měl práci.
Jasné je tedy to, že učitel rozhodně poskytuje žákům vzdělání, ale je tomu i naopak? Poskytují opravdu žáci učitelům zaměstnání? Je to primární účel škol? To už tak jasné někdy není. Co je ale jasné, je, že „bez žáků by nebyli učitelé, ale bez učitelů by nebyli žáci.“